Tučňáci

♦ Etologie

Zde se budeme bavit o rodičovské péči o mláďata. Toto lze vidět pouze v době rozmnožování. V péči o potomstvo se partneři dělí téměř rovným dílem. 

Inkubace 

Inkubace (sezení na vejcích) trvá zhruba 30 až 65 dní, liší se druhem. Už o sezení se zpravidla oba rodiče dělí, avšak někteří samci dávají prostor samicím, aby se hned po snesení vajíček šli nakrmit do moře - tučňáci jsou prostě gentlemani a třeba takový samec tučňáka císařského sedí na vejcích po celou dobu než se mládě vylíhne, a to trvá i 64 dní. Tak je to kvůli jejich specifickému hnízdišti, které se nachází i přes 100 km daleko od moře. Samice po snesení vydá vejce samci, jde na moře a vrátí se akorát za zmíněné dva měsíce, když se mládě líhne. 

Obecně inkubují svá vejce v hnízdech, ať jsou to hnízda jednoduchá  - vystlaný důlek - nebo nory. Na vejce si sednou, kde ho zahřívá tzv. hnízdní nažina a dochází k bezprostřednímu kontaktu se silně prokrvenou kůží. Takto je vejce zahříváno na příjemných 32 - 35°C. V tomto období lze na tučňácích dobře zpozorovat tuto prokrvenou spodní plochu těla, která je otlačena od vejce. Druhy, které nestavějí vůbec žádná hnízda, inkubují vejce na nohách a překryjí jej viditelným záhybem kůže z vrchu (tzv. kožní řasou). 

Mládě

Během prvních dnů po vylíhnutí je mládě velice zranitelné. Protože si není schopné regulovat teplotu svého těla, je tak stále v bezpečí - v teple u rodičů. Až mládě vyroste a bude schopné regulovat si svoji teplotu, což znamená zbavit se prachového peří, připojí se do „školky“ (určitý počet stejně starých vrstevníků). Zde se navzájem mláďata chrání před predátory a mrazem. Některé druhy tyto školy využívají velice často a ve „velkém“, další jen v menší míře (záleží zkrátka na populaci kolonie) a tučňáci, kteří si budují nory, jejich mláďata do školek nemusí, schovají se do nor. Školky osvobozují rodiče od hlídání (nikoliv od péče), náročnější krmení je tak mnohem jednodušší, protože krmí mláďata samec i samice zároveň. Rostoucí mláďata mají vyšší nároky na potravu, a pouze jeden z rodičů by to už časově ani nedostatkem energie nezvládal.

Žebrání o potravu

Mláďata často žebrají o potravu i po cizích rodičích. Obzvláště takové druhy tučňáků, jejichž mláďata dlouze hladový (mláďata tučňáka patagonského). Vyčkávající u pobřeží netrpělivě vyhlíží každý příchod dospělého až se ke kdejakému přiblíží a žebrají o krmnou dávku. Rodiče však své vlastní potomky poznají a málokdy nakrmí cizí. Mláďata své vlastní rodiče také poznají, ale velký hlad nebo jejich úmrtí je nutí dožadovat se potravy u cizích. Pokud mláďata byť jen o jednoho rodiče přijdou, šance na přežití je téměř nulová. Když se však konečně dostaví ten pravý rodič a rodina se sejde, začne dlouho očekávaná hostina.

Obecné žebrání se děje také tehdy, pokud je více mláďat než jedno. Často se stává, že není pro všechny dostatek potravy a nakonec přežije to silnější a náruživější mládě, které po potravě vytrvaleji žadoní.

Tělo jako lednička a krmení mláďat

Tučňáci mají zvláštní přizpůsobeni, díky kterému mohou uschovat ulovenou potravu pro své potomky. Mají neobvykle dlouhý jícen a ten v celé délce slouží ke skladování potravy. Díky přírodním konzervantům se uschovaná potrava nijak neznehodnotí, nemění se chuť a je zcela čerstvá, i když je v rodičích několik dní až týdnů uložená. U tučňáků císařských vydrží zcela čerstvá i několik měsíců - hotová superlednička! Jak to dělají? Nejprve musí tučňák dostatečně nasytit sám sebe, protože když je svalnatý žaludek prázdný, prochází potrava jícnem přímo do žaludku. Svalnatý žaludek podává informace, zda je v těle dostatek potravy pro tvorbu tukové zásoby a celkové fungování. Teprve po jeho naplnění se může potrava ukládat. Tuková zásoba slouží i jako rychlá lékárnička, která v nouzi dodá nezbytné živiny pro přežití.

Krmení mláďat probíhá tak, že se mládě plně ponoří do zobáku rodiče, který vpustí natrávenou kašovitou stravu do jeho zobáčku. Tato vyvržená strava je ještě těsně před podáním změkčena a zvlhčena v jícnu, jež produkuje hlen který potravu natráví. Konzistence je poté srovnatelná se savčím mlékem.

„Pozor! Procházím!“

Když vstupuje tučňák s krmnou dávkou na souš, ocitá se v hromadné zácpě ostatních tučňáků a hnízd. Hlavně tehdy, pokud se jedná o tučňáky, kteří mohou hnízdit i v půl milionových koloniích (chocholatí tučňáci), kde jsou někdy až tři hnízda vtěsnaná na území o rozloze 1 m². Aby se tučňák dostal ke svému hnízdu bez problému a v dobré míře, provádí určitý postoj při tomto průchodu, kterým říká: „Pozor! Jen procházím, děkuji“. Má zcela přitažené peří, natažené tělo a křídla téměř rozpažena od těla. Ani tímto podřazeným postojem si tučňák nemůže být úplně jistý a ve zmatku a tísni v mnoha tisícové kolonii občas obdrží ten klofanec od podrážděných rodičů, kteří instinktivně brání své už tak nesoukromé a jedinci narušované území.

Jistota je půl zdraví

Někteří tučňáci mohou snést dvě až tři vejce ale málokdy se podaří odchovat dvě nebo dokonce tři mláďata. Musely by být opravdu skvělé podmínky a rodiče velice zkušení. Někteří tučňáci však snesou např. dvě vejce „schválně“. Tučňáci - především z rodu Eudyptes (se zlatavými chocholky) - mají sklony k chování, které nám trochu bere dech; obětují vejce, aby mohly úspěšně odchovat alespoň jedno mládě (s větší jistotou). Samička snese obvykle dvě vejce, ale kupodivu je to první mnohem menší než to druhé, které se vylíhne poté. Naštěstí ani nebývá oplodněné. Důvodem může být to, že první vajíčko slouží k upoutání pozornosti dravců a to druhé, které je ceněné, je tak více chráněno a nedostává se mu nechtěné pozornosti. Až samička snese druhé vejce, odkulí to první z bezpečí hnízda. Tak se pojistí, že se pozornost bude vztahovat pouze na ono nechtěné vejce.

Čištění peří

Vzájemnou očistu peří, která souvisí se sexuálním chováním, lze zpozorovat také mezi rodičem a mládětem.

Pelichání mláďat a odloučení

Mláďata se od dospělých tučňáků liší jiným zbarvením. Toto zbarvení se postupem času stává čím dál tím podobnější dospělým. V kolonii se však mládě tučňáka neukáže v dospělém šatu ani po dokončení chovné sezóny a to ze sociálních důvodů, kdy se tak může bez problémů pohybovat v kolonii, aniž by jej okolní tučňáci napadali. Peří sice již mají dokonalé jako dospělí, ale stále mají oproti nim prostě zbarvený šat. Mláďata se proto dají rozpoznat během celého chovu. Mohou být na pohled stejní, ale liší se maličkostmi a pestrostí, nebo úplně jinou barvitostí. Do dospělého peří se „převlečou“ až při dlouhodobém pobytu na moři. Po dobu zpravidla tří až čtyř let se totiž pohybují kdesi v oceáně, vždy mimo hnízdiště. Teprve až po tolika letech se dostaví opět na hnízdiště, kde byli sami vychováni a pokusí se o vlastní snůšku. Ačkoli je to celkem běžné, není to vždy pravidlem. Mláďata zásadně nemusí dospělé následovat, a např. mláďata tučňáka nejmenšího si až z poloviny vybírají jinou oblast pro zahnízdění, než tu, kde byli rodiči vychováni.

Adoptivní rodiče („krádež mláďat“)

Tučňáci jsou velkými rodiči, kteří pro úspěšné vychování snůšky udělají maximum. Případnou ztrátu potomstva pak nesou velice těžce a samou úzkostí jsou schopni pomyslet na výchovu cizího mláděte. Těmto apatickým tučňákům se totiž v krvi rozproudí prolaktin, tedy hormon, který aktivuje rodičovské pudy. Často tak v koloniích probíhá urputný boj, kdy mládě raději utíká před dychtivými adoptivními rodiči (známe např. u tučňáků císařských), kteří si jej chtějí za každou cenu osvojit. V šarvátce s jinými dospělými nebo se skutečnými rodiči může malý tučňák přijít i o život. Z prvotním šoku se ale tito jedinci zase brzy vzpamatují a vše se vrátí do normálu. U tučňáku je běžně nereálné aby mláďata byla vychována cizími rodiči. Příroda je však někdy nevyzpytatelná a i tito ptáci „mají srdce“ (více viz nám podobní).