Líhnutí mláďat a chov
♦ Životní cyklus (rozmnožování)
Po zhruba 35 - 64 dní inkubace se vylíhne mládě. Je maličké, slepé a zprvu holé, ale následně ihned zarostlé prachovým peřím. V tuto dobu je velmi zranitelné a protože si není schopné regulovat teplotu svého těla, je schováno pod hřejivým kožním vakem rodiče. Samec (bývá u vylíhnutí častěji) nakrmí malé ptáče natrávenou potravou z volete (respektive z jícnu) tak, že se mu mládě doslova až ponoří do otevřeného zobáku. Tato kašovitá strava je podávaná jako plnohodnotně čerstvá, i když v rodičích leží několik dní či týdnů. Vůbec ji totiž neznehodnotí a uchová se, jako kdybyste schovali trvanlivý salám do lednice. V tuto dobu se ten, kdo poslední seděl na vejcích nakrmí v moři (kdy však loví hlavně pro mládě) a druhý rodič bude sedět a zahřívat mládě. Takto se střídají po několika týdnech (převážně 2 až 4 týdnech). Ten kdo sedí hladoví, ale kdo loví, se neustále dennodenně vrací na hnízdo a zpátky do moře. Pro druhy, jež hnízdí třeba i jeden kilometr od pobřeží nebo na různých zapeklitých skalnatých útesech, můžou být tyto cesty vysilující. Tučňáci obývající mírný až tropický pás musí řešit i neúnosná vedra. Začínají proto lovit v ranních hodinách a vracejí se později odpoledne až večer - zhruba 12 hodin jsou na moři. Podobně vyřešili i sezení, kdy si vykopávají hnízdní nory, které je chladí a chrání před pálícím sluncem.
———————————————————————————————————————————————————————
... v Antarktidě je právě zima, polární noc a štiplavý mráz bičován větrem. Téměř neslyšitelné praskání zneklidní vyčerpaného tatínka, který se zcela oddaně, na úkor svého života, jako gentleman, který umožnil milované družce odpočinek, dlouhé dva měsíce staral o tu šišatou či kulatou, prostě velmi cennou věc - vejce; líhne se, nový život přichází na svět, můj potomek. Dává otec svému okolí najevo svůj úspěch, vzrušením už ani nedokáže tak nehnutě a vytrvale postávat.
Mládě se poprvé nadechlo života, jak je mrazivý a nebezpečný, usmyslí si. Jako kdyby záměrně, hned co přijde nic netušící tvoreček na svět, měl počítat s tím, že cílem jeho života bude nejedna těžká mise, určená jen těm nejsilnějším vojákům v poli. Otec mu ale první pocity zkreslí, když jej překryje heboučkým a příjemně výhřevným vakem, a tak mládě poklidně ulehne na jeho chodidla. Samec dokáže mládě i po čtyr měsíčním půstu alespoň trochu nakrmit ze své rezervy. Oba už ale nedočkavě vyhlížejí příchod družky, novopečené maminky, která se před dvěma měsíci vydala do oceánu a lovila potravu.
Je to tady, toužebné volání line se širokým okolím ve spleti ostatních samic. Zpěv lásky každého páru byl ale tak jedinečný, že se bezpečně poznají i po tak dlouhé době. Matka se poprvé vidí se svým potomkem, nemohla se dočkat této chvíle. Pevně věřila, že to její milovaný zvládne. Bohužel, jak to v životě bývá, každý pár takové štěstí nemá. Nemohla si nevšimnout smutných tváří, pro které byl tento rok neúspěšný, pro některé dokonce smrtelný. Někdy je samec příliš slabý nebo nezkušený, jindy zase tatínkové marně čekají na své družky, které nejspíš těžký nápor na organismus nezvládly. Pro mládě je smrt matky osudový. Brzy se s ní setká, jenom ne na tomto světě. Zkušený samec, má-li sil ještě dostatek, mrtvé mládě zanedlouho opustí. Při troše štěstí se zdrcenými krůčky dobelhá k oceánu, kde se nakrmí a přežije. Láska však dokáže být nebezpečně silná - tvrdohlaví samci kolonii neopouští a nadále vyhlíží své milované, zatímco se jejich čas krátí. Umírají po boku svých potomků ...
... krásný ale strastiplný, takový je život tučňáků císařských.
———————————————————————————————————————————————————————
Postupem času mládě roste a má vyšší nároky na potravu. Proto rodičům nezbývá než mládě společně opustit a lovit tak ve dvojici. Toto období nastává tehdy, kdy je mládě schopné regulovat svojí tělesnou teplotu. Je to také doba, kdy už se nevejdou pod kožní záhyb rodičů. Aby se však ochránily proti predátorům nebo agresivním jedincům v kolonii, utvářejí se tzv. "školky" nebo "jesle", kde se shromáždí určitých počet stejně starých vrstevníků. Tyto školky jsou hlídány dospělými páry, jenž o svá mláďata přišly nebo mladými dospělými tučňáky, kteří ještě vlastní potomky nemají. Druhy tučňáků, jež stavějí norovitá hnízda nejsou nuceni školky vyhledávat, jejich mláďata se během tohoto období schovají do nor. V případě, že se nepřítel přece jen dostane otvorem do hnízda, mláďata se rozhodně nezaleknou a neváhají použít obranné zbraně - otočí se k nepříteli zadní částí těla a vystříknou na něj lepkavý trus nebo hrabou na nezvaného hosta hlínu. Především se tak zbaví dravého ptáka, který nemůže riskovat poškození letek (slepením). Nejpočetnější školky vytváří mláďata antarktického tučňáka císařského, kde se houf tisknoucích se chumáčků navzájem především zahřívá pro udržení stálé tělesné teploty (viz obrázek níže). I když v této době loví oba rodiče, vracejí se nakrmit mládě až za několik dní či týdnů. To tak v podstatě drží půst, především pak potomstvo tučňáka patagonského, které je k tomu náležitě přizpůsobeno a může si dovolit zhubnout i o polovinu své váhy. Mláďata také často ošklivě nutí potravu po cizích. Když však uslyší ten správný hlas, hlas rodičů, jsou nesmírně šťastní a ihned běží přímo proti nim. Ukázalo se, že rodiče nutí mláďata, aby se dostavila nejprve ke hnízdu a až pak dostanou potravu, nebo provádějí zběsilé honičky. Zdánlivě to vypadá, jako kdyby je rodiče odmítali krmit. Může se naskytnout až komická situace, jak rodič zběsile utíká hladovým krkům, které utíkají ještě zběsileji za ním (viz videozáznam). Nutí je tedy možná proto, že než-li je krmit v blízkosti školek, kde by mohla otravovat cizí mláďata, je lepší nakrmit je v blízkosti svého hnízda. Dalším důvodem může být úbytek potravy. Pokud rodiče vychovávají dvě mláďata, takto ozkoušejí, které je zdatnější a vytrvalejší. To, které více žadoní, druhému doslova ukořistí dostatečné množství potravy pro přežití. Tím se zajistí úspěšný odchov alespoň jednoho z mláďat.
⇒ Školky: Odrostlá mláďata se v nepřítomnosti svých rodičů spoléhají na sebe a navzájem si pomáhají. Aby si v nepříznivých podmínkách udrželi stálou tělesnou teplotu, utvářejí tzv. školky, kde se určitý počet stejně starých vrstevníků tiskne k sobě, jako houf hřejivých chumáčků.
Nastane-li období, kdy mohou mláďata vstoupit do vody (ve stáří 3 - 6 měsíců), celá kolonie se společně s nimi odporoučí směrem k moři. Zde mláďata pobudou přes 2 - 5 let (liší se jednotlivými druhy). Dokud těchto let nedovrší, neobjeví se na hnízdišti, které si však dobře pamatují. Nemají dostatečně vyvinuté pohlavní orgány, a v takové fázi života je jejich hlavním úkolem naučit se samostatnosti a obstarat si dostatečné množství potravy. Když už dovrší pohlavní vyzrálosti a pobývají na hnízdišti, nejsou zpočátku úspěšnými rodiči. Obvykle si ještě nějakou dobu počkají, než se jim podaří vajíčko oplodnit. Mladé začínající páry se tak často rozcházejí.
Chovný cyklus se výrazně liší u tučňáka císařského a patagonského, který má zdlouhavý průběh, dále pak u tučňáka nejmenšího, který je zase nočním tučňákem a trochu jinak též u tučňáka žlutookého, který nehnízdí ve velkých koloniích. Jinak se dá říci, že ostatní tučňáci mají podobný biologický cyklus odchovu mláďat, jako je popsáno v tomto článku (některé rozdíly jsou v článků uvedené).
