Tučňáci

 Rockhopper penguin

 Více fotografií /  Zvukový projev

Roční cyklus:

Latinský Název: Eudyptes chrysocome

Objevení: Prvně se o tomto druhu zmínil švédský přírodovědec Carl Linné roku 1758, ale též se uvádí, že německý přírodovědec Johann Reinhold Forster roku 1781. Další asi poslední popis pochází z roku 1784 a autorem je anglický ilustrátor John Frederick Miller.

Světová populace: klesá | v roce 2010 odborníci uváděli cca 1 230 000 hnízdících párů. Za posledních 37 let se celková populace snížila o 34 %. K roku 2020 Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje populaci na 2,5 milionu dospělých jedinců (severní populace uznávaného druhu Eudyptes moseleyi čítá dalších 413 700 dospělých - více zde).

Mezi vědci panuje neshoda ohledně poddruhů tučňáka skalního. Někteří si myslí, že severní populace tučňáka skalního je poddruhem jižní populace a ta je navíc rozdělena na východní (popřípadě i západní), zatímco jiní věří, že jsou to jen variace stejného druhu (více viz níže).

 Dělí se případně do tří poddruhů:

• „jižní skalní“: Eudyptes chrysocome chrysocome (cca 650 000 hnízdících párů, k roku 2020 na 2,5 milionu dospělých jedinců) - nominátní poddruh
• „severní skalní“: Eudyptes chrysocome moseleyi (cca 800 000 hnízdících párů, avšak podle IUCN Red List 2008 žilo nebo zde bylo zahrnuto pouze 55 až 80 000 párů). K roku 2020 se populace odhaduje na 413 700 dospělých jedinců – tento poddruh je některými autory považován za samostatný druh Eudyptes moseley (více zde) – hnízdí výhradně na ostrovech Tristan da Cunha, Goughově ostrově a ostrově Svatý Pavel (lokalita v rámci jižního Atlantského oceánu)
• „východní skalní“: Eudyptes chrysocome filholi (cca 350 000 hnízdících párů) – případně jako samostatný druh Eudyptes filholi (více zde)

Délka života: Přibližně 20 let

Průměrná výška: 45–58 cm

Průměrná váha: 2–3,4 kg (výjimečně až 4,5 kg)

Hnízdění: Falklandské ostrovy, Argentina a Chile. Ostrovy Marion, Prince Edwarda, Crozetovy, Kerguelenovy, Heardovy, MacDonaldovy, Macquarieovy, Campbellovy, Protinožci a Aucklandovy ostrovy. Početné kolonie nalezneme i v oblasti Patagonie v Jižní Americe.

• Výskyt v období hnízdění (popis mapky / podrobně)

Habitat: Hnízdí na strmých skalnatých útesech.

Potrava: Z 60 % až 70 % se tito tučňáci živí krilem, dále rybami a hlavonožci. Severní populace dává přednost chobotnicím. Jsou to zdatní plavci, kteří se potápějí do hloubky okolo 45 metrů a při vyhledávaní potravy se potápějí 15 až 40krát za hodinu. Může se však lišit podle toho kde žijí. Přizpůsobují se podmínkám daných oblastí, které obývají, tedy hloubce oceánu nebo dostupné kořisti a řídí podle toho své energetické výdaje. V takovém případě mohou atakovat i 100m hloubku.

Kolonie: Vytváří velké kolonie (100 000 +/-)

Období rozmnožování: Od července až října do prosince, února až března

Inkubace vajec: Přibližně 35 dní. V sezení na vejcích se rodiče střídají.

Počet vajec: dvě vejce (1 = 80 až 110 gramů), výjimečně tři. První vejce bývá o 30 % menší než druhé a první vylíhlé mládě také s největší pravděpodobností zahyne. Rodiče se soustředí výhradně na jednoho potomka.

Hnízda: Ano. Jen kruhovité útvary z kamínků. Hnízda se nacházejí v těsné blízkosti od sousedních - až tři hnízda v prostoru jednoho metru čtverečního.

Chov vylíhlého mláděte: v rozmezí dvou až tři měsíců. V péči se střídají oba rodiče. Mláďata jsou tmavě hnědá na zádech a bílá na břiše a postrádají charakteristické žluté hřebínky (chocholky).

Pohlavní dospělost: ve třech až čtyřech letech

Monogamie: Celkem trvalá

Přirození predátoři: Dospělí i mláďata jsou na moři kořistí pro žraloky, tuleně nebo i lachtany. Na souši jsou pro vejce a ptáčata velkým nebezpečím obří buřňáci nebo racci. V určitých lokalitách je můžou ohrozit i hlodavci, jako např. krysy.

Ohrožení: Hlavním nebezpečím je nadměrný rybolov z důvodu nedostatku potravy a utonutí v rybářských sítích. Dále introdukovaní živočichové, případný únik ropy do oceánu nebo jiné znečistění, případně též klimatické změny.

Tito tučňáci patří k nejpočetnějším na planetě, přesto je jejich populace ohrožena. Kolonie na Falklandských ostrovech byly kdysi největší na světě, ale nadměrný komerční rybolov, znečištění a další faktory počty tučňáků dramaticky snížily. Problémy mají i hnízdní kolonie na dalších ostrovech a podle některých odhadů se počet tučňáků skalních za posledních 30 let snížil o více než 30 %.

Zajímavosti:

Tučňák skalní patří mezi nejagresivnější druhy s houževnatou a temperamentní povahou.

——————————————————————————————————————————————————————————

Přepeření

Jako jiné druhy tučňáků i tento musí své peří jednou za rok obměnit. Proces je náročný, jsou 25 dní na břehu a nemohou se nakrmit nebo utéct do bezpečí oceánu. Mláďata a mladí nezkušení ptáci, kteří se ještě nepáří, pelichají v lednu nebo únoru, zatímco zbytek tučňáků v polovině března nebo v dubnu.

———————————————————————————————————————————————————————————

Šikovní horolezci

Tučňáci se zvláštními chocholy (rod: Eudyptes - např. právě tučňák skalní) jsou přizpůsobeni celkem náročnému terénu. K hnízdění si vybírají poměrně nepřístupné oblasti skýtající mnoho nástrah a rozmnožují se na strmých skalnatých útesech. Když pozorujete takové tučňáky, jak míří z moře na pevninu a vlny s nimi mlátí o ostré útesy, pomyslíte si, no to snad nemohou přežít. Tito ptáci jsou však houževnatí a oproti jiným druhům jsou v tomto případě tvrďáci - několikrát šplhat na skálu a několikrát z ní být smeten přívalovou vlnou, to chce jedině silné nervy. Jejich hnízda se nacházejí i poměrně daleko do pobřeží a tak cesty k moři a zpět jsou kolikrát skutečně vysilující. Na určené místo se vyškrábou za pomoci velkých drápů na nohách, tuhých křídel a tvrdého robustního zobáku, který v tomto případě poslouží jako cepín. Stačí však malé zaváhání a bolestivému pádu se nevyhnou. Rozhodně se ale nevzdají. Vstanou, oklepou se a s kuráží se vrhnou na pokus číslo dvě.