Zobák
♦ Anatomie (hlava - smysly)
Tučňáci, jako ostatní ptáci, nemají zuby. Místo zubů mají jazyk a vnitřek zobáku protiskluzně opatřený háčky - štětinami - orientovanými směrem dozadu, jenž neumožní lapené kořisti (např. rybě) únik.
Zobák se skládá z keratinu, ze kterého se skládají i naše nehty nebo vlasy. Je poměrně citliví na dotek. Vrchní část zobáku je spojena s lebkou a spodní část zobáku je na lebku napojená pouze tenkou kostí na úplném konci (mobilita). Konec zobáku se mírně tvaruje do ostré "špičky". Stejně jako ostatní ptáci, mají i tučňáci silný a ostrý zobák, který umožňuje ulovit rychlou a kluzkou kořist. Podíváme-li se pozorně na zobák tučňáků, všimneme si nepatrného zakončení do tvaru háčku - ideální pro uchopení kořisti.
⇒ Tučňáci sice nemají zuby, ale mají uvnitř zobáku ostny, které mohou zuby připomínat. Umožňují jim udržet v zobáku kluzkou potravu (ryby aj., více zde)
Největší druhy tučňáků mají zobák dlouhý i přes 10 cm (tučňák patagonský až 13 cm). Druhy rodu Eudyptes (tučňák skalní, chocholatý, žlutorohý apod.) mají zobák výrazněji uzpůsoben k častým šarvátkám, mají ho tedy oproti jiným druhům poměrně robustnější (silnější a širší). Dle Allenova pravidla, které říká, že v chladnějších oblastech mají někteří endotermní živočichové kratší uši, zobák, ocas a končetiny než v teplejších oblastech, můžeme tedy potvrdit, že např. tučňák císařský nemá vůči svému tělu (své výšce) obzvlášť delší zobák, než jeho příbuzní o výrazně menší "seveřané" (severněji žijící tučňáci na jižní polokouli). Řádně rozpoznat to lze např. na antarktickém tučňáku kroužkovém opět ve srovnání s tropickými tučňáky.
Po stranách štíhlého zobáku tučňáka patagonského se táhnou oranžové až purpurové skvrny, které reflektují (odrážejí) ultrafialové záření (UV). Výzkumem bylo zjištěno, že slouží pravděpodobně k signalizaci pohlavní zralosti, zdravotního stavu nebo sociálního postavení jedince. U mladých, pohlavně nevyzrálých ptáků se tato funkce neprokázala.
Jelikož tučňáci nemají zuby, polykají kořist v celku. Kývají až třesou hlavou, a tak sklouzne celá do žaludku, který mají prostorně uzpůsoben. Kořist polykají od hlavy (nasměrováním hlavou dolů), čímž se zabrání jinak možnému udušení - uváznutí ploutviček či chapadel v jícnu (viz obrázek vpravo). Tučňáci mají jícen dosti široký a zobák mobilní, takže si dokážou pohrát i s vetší kořistí (viz potrava tučňáků).
Tito ptáci obývají především slaná moře, která jsou navíc jejich hlavním zdrojem tekutin. Zrovna tak jejich kořist (ryby aj.) obsahuje vysoké množství soli, a to by bez nějakého opatření vedlo k smrtelné koncentraci sodíku v jejich těle. Přebytečnou sůl tak vylučují pomocí takzvaných supraorbitálních žláz, umístěných nad očnicí a ústících do nosních dutin. Nadbytečné množství jim nosní dírkou stéká po zobáku, jež je poměrně citlivý na dotek, a tak se při tomto procesu častokrát otřepou (viz obrázek níže).
