Tučňáci

Na základě archeologických nálezů byli jako vůbec první lidé, kteří přišli do kontaktu s tučňáky, indiáni v Jižní Americe a černoši v Jižní Africe, jenž požívali jejich vejce i maso jako potravu. Maorové, původní obyvatelé Nového Zélandu, nakládali tučňáky do zvláštních nádob a jedli je jako delikatesu zvanou "hua-hua". Podobně se těmito ptáky živili australští domorodci nebo Tasmánci. Avšak žádný z těchto domorodých praobyvatel nikdy nevyhubil živočišný druh. Zkázu mnoha druhů živočichů přinesli teprve běloši, kteří se pyšní nejdokonalejší kulturou.

Evropané objevili tučňáky na rozdíl od ostatních druhů ptáků poměrně velmi pozdě. S jejich poznáním je spjata řada slavných mořeplavců.

Pravděpodobně nejstarším písemným dokladem o objevení tučňáků se může pyšnit portugalský mořeplavec Vasco de Gama z roku 1498, když se plavil po Indii. Kvůli tomu, že to bylo na pobřeží Jižní Afriky, kdy byli poprvé spatřeni dle jeho slov velicí ptáci jako husy, kteří hýkali jako osli a nemohli létat, se nejspíše jednalo o tučňáky brýlové.

Portugalci jim říkali sotylicayros, což byl název pro severské alky, na které se prý velmi podobali. Na druhé straně o jihoamerických tučňácích magellanských lidem referoval poprvé italský učenec Antonio Pigafetta, plavící se roku 1519 na lodi s názvem Trinidada s dalším ohromně slavným portugalským mořeplavcem Fernandem de Magalhaesem.

Po tomto mořeplavci je pojmenován i průliv mezi Ohňovou zemí a pobřežím v Patagonii. Pigafetta si zaznamenal do svého deníku, že na cestě potkávali kromě lachtanů zvláštní ptáky, kteří ale nelétají a jsou černobíle zbarveni. Prý jim začal říkat pinguin ale dodnes to není doložené a vedou se o tom spory.

Dalším, kdo popsal tučňáky byl anglický bukanýr Francis Drake (obrázek vlevo). V srpnu 1578 vplul se svou lodí Pelikán do Magalhaesova průlivu a nalezl ostrov, kde bylo tzv. přetučňákováno a pojmenoval ho Ostrov tučňáků. Později byl přejmenován na Santa Magdalena.

V jeho deníku se píše doslova toto: Všude bylo plno podivných ptáků, kteří naprosto nemohli létat, ani před námi tak rychle utíkat, aby si zachránili život. Byli menší než husa, ale větší než březňačka, krátcí a tlustí, neměli peří, ale místo něho krátký a šupinový prach, jejich zobáky nejsou nepodobné zobákům krkavců. Sídlí a hnízdí podzemí, kde si dělají nory jako králíci, v norách kladou vejce a vychovávají svá mláďata, svou potravu hledají v moři, kde se pohybují takovým způsobem, že těžko najdeme tvora tak obratného, zde unikají a schovávají se tak, že je nelze polapit. Na ostrově se jich nachází nekonečné množství, takže jsme mohli pouhý jediný den zabít neméně než 3 000 ptáků.

Tato zpráva se rozlétla mezi mořeplavci a tudíž roku 1587 přistál u Ostrova tučňáků Thomas Cavendish, který způsobil doslova masakr těchto ptáků, aby mohl zásobit Anglii jejich masem.

O čtyři roky později - roku 1591 - přistál na Ostrově tučňáků James Lancaster, který byl velitelem tří lodí, a který zároveň onemocněl se svou posádkou. Aby se zachránili, jedli čerstvé maso těchto ptáků a to jim nakonec pomohlo.

V 16. století bychom našli ještě desítky podobných líčení, která končí vesměs stejně: "Ubili jsme mnoho tun tučňáků, a tím jsme mohli pokračovat v cestě". Z roku 1594 existuje poněkud se vymykající popis tučňáků magellánských od lorda Richarda Hawkinse, kde se kupříkladu píše: "Tučňáci jsou podobní huse. Nemají peří, zato jim po celém těle roste zvláštní prach. Žijí v moři a na zemi, v moři se živí rybami a na souši jako husy trávou. Celý povrch ostrova je provrtán jejich norami, pouze jedno údolí si nechali pro svou potravu. Zde roste krásně zelená tráva."

Nelze jistě zazlívat tehdejším lodníkům, že tučňáky jak v Jižní Americe tak v Jižní Africe považovali za poslední pomoc v nouzi. Když se dnes díváme na lodě, kterými se tehdy odvažovali na tak dlouhé plavby, musíme k nim mít spíše úctu, než abychom je odsuzovali. Přestože námořníci spořádali jistě několik tisíc tučňáků, tyto zásahy nijak nenarušily stavy tučňáků, neboť námořních výprav bylo tehdy velmi málo.