Jdi na obsah Jdi na menu
 


Systematika a druhy

Klasifikace druhů nebude zřejmě nikdy jasně stanovena a tak se některé zdroje mohou informacemi lišit. Většina autorit uvádí, že rozlišujeme 17 (případně 18, nebo 19) žijících druhů tučňáků, které se řadí do pevně stanovených šesti rodů. Některé zástupce pak odborníci dělí na poddruhy, třeba jen na základě odlišného, respektive vzdálenějšího místa výskytu (hnízdění).

» Více zde

V naší klasifikaci uvádíme tučňáka skalního jako jediný samostatný druh pouze s poddruhy, tudíž počítáme se 17 druhy a držíme se kompletně původní systematiky (tučňák královský = samostatný druh, tučňák nejmenší = jediný samostatný druh). Více viz Taxonomické změny nebo návrhy.

by-197dd_v_01.jpg

  • rod: Aptenodytes 

    Oba druhy tohoto rodu patří k největším a nejvýrazněji zbarveným tučňákům. Jejich záda jsou modravě šedá, na krku mají zlatožluté skvrny, prsa jsou žlutavá nebo bílá a po stranách zobáku mají purpurové nebo fialové skvrny. Tučňák císařský hnízdí v drsných podmínkách na špatně přístupných místech daleko od pobřeží (na stabilní ledové pláni v Antarktidě). Má zdlouhavý rozmnožovací cyklus, rovněž jako tučňák patagonský, který odchová maximálně dvě mláďata během tří let. Oproti jiným druhům stráví většinu svého života na pevnině. Nejsou nikterak monogamičtí, povětšinou spolu jeden stejný pár hnízdí maximálně na tři chovné sezóny viz nepsané zákonitosti monogamie. Přesto je veřejnosti často předkládán opak, zjevně z důvodu popularity a vzhledové oblíbenosti. Snášejí pouze jedno velké vejce a nestaví si hnízda. Namísto toho vejce a posléze i mládě do určitého stáří vysedává na nohách rodičů, kde je zároveň skryto pod prokrveným záhybem kůže z břišní části těla (kožním vakem). Hnízdí v koloniích, které čítají obvykle 7000 až 50 000 párů. Mláďata se po odchodu obou rodičů shlukují do takzvaných školek, kde se nemalý počet vrstevníku pohybuje těsně při sobě. Pospolu jsou ve větším bezpečí a navíc se choulením zahřejí v panujících nepříznivých podmínkách. Výzkum chování a genetiky tučňáků ukázal, že je rod Aptenodytes bazální větví, z níž se vyvinuly všechny ostatní druhy tučňáků. Zkoumání mitochondriální a jaderné DNA naznačuje, že toto odtržení proběhlo zhruba mezi 40 miliony lety. Obzvláště tučňák císařský patří mezi velmi náročný druh, kterého můžou v zajetí chovat jen ty nejprestižnější Zoologické zahrady na světě. Nalezneme jej pouze v Asii (v Japonsku například v Nagoya Public Aquairum a Wakayama Adventure World, či v Číně v podmořském světě Nanjing Unterwater World a v oceánském parku Laohutan ve městě Dalian), případně v Severní Americe (zde by mohl být k vidění například v SeaWorld, nacházejícím se v San Diegu). V Evropě jej trvale nechová doposud žádná profesionální instituce.

  • tucnak-cisarsky.pngtučňák císařský (Aptenodytes forsterizaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-patagonsky.pngtučňák patagonský (Aptenodytes patagonicuszaznam-zvuku.png záznam zvuku

 

Pod lupou: jak je od sebe rozeznat?

 

  • rod: Eudyptes

    Představuje středně velké tučňáky, svrchu tmavě šedé až černé, s bílou spodinou, s očima s hnědou nebo červenou duhovkou. Nad očima jim vyrůstají dlouhá ozdobná zlatavě žlutá pera. Zástupci tohoto rodu bývají z většiny části roku na otevřeném moři. Patří k sociálnějším tučňákům, využívajících rozsáhlého spektra dorozumívacích zvukových signálů. V období rozmnožování žijí v obrovských koloniích čítajících až 500 000 jedinců. Jednotlivé páry se nacházejí těsně vedle sebe (až tři páry na jeden metr čtvereční) a často tak svádějí boje o místo k zahnízdění. Umějí být poměrně agresivní, takže se v tomto období musí mít na pozoru i chovatelé v Zoologických zahradách. Hnízdí na neobvyklých skalnatých výběžcích, které s kuráží zdolávají a překonávají, dokud se nedostanou na vytyčený cíl – hnízdiště (viz skalní tučňáci). Na základě toho se jim vyvinul mnohem silnější a robustnější zobák, kvůli kterému jsou na první pohled odlišní. Vytvářejí velmi jednoduchá hnízda (například vystlaný důlek osázený kamínky). Samice snášejí obvykle dvě vejce ale ve většině případech vychová pár pouze jedno mládě. Odborníci evidují extrémní rozdíl mezi prvním a druhým vejcem, druhé snesené bývá až o 60 % větší, což není u jiných rodů běžné. Obvykle se z prvního menšího vejce mládě nevylíhne a nejspíš tak slouží k upoutání pozornosti ze strany dravců. Tím vzroste pravděpodobnost, že druhé mládě přežije a podaří se jej úspěšně odchovat. Po odchodu obou rodičů na moře se mláďata shlukují do nevelkých skupinek, a chrání se vzájemnou pomocí proti chladným teplotám ale především proti predátorům. Jako ve skutečných školkách jsou i mláďata tučňáků pod dohledem starších. Avšak v jejich případě se jedná o mladé páry bez potomků, které teprve získávají cenné zkušenosti, nebo o páry, jež o snůšku přišly.

  • tucnak-chocholaty.pngtučňák chocholatý (Eudyptes sclaterizaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-kralovsky.pngtučňák královský (Eudyptes schlegelizaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-novozelandsky.pngtučňák novozélandský (Eudyptes pachyrhynchuszaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-skalni.pngtučňák skalní (Eudyptes chrysocomezaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-snarsky.pngtučňák snarský (Eudyptes robustuszaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-zlutorohy.pngtučňák žlutorohý (Eudyptes chrysolophuszaznam-zvuku.png záznam zvuku

 

  • rod: Eudyptula

    Představuje nejmenšího zástupce tučňáků. Liší se od ostatních nápadně světlým, modravě šedým peřím. Tučňák nejmenší se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života. Vyhrabává si nory, ve kterých se koná v podstatě celý rozmnožovací cyklus. V nepřítomnosti rodičů se ptáčata na rozdíl od jiných druhů jednoduše schovají do útrob nor. Poměrně dobře se chová v Zoologických zahradách.

  • tucnak-nejmensi.pngtučňák nejmenší (Eudyptula minorzaznam-zvuku.png záznam zvuku

 

  • rod: Megadyptes

    Rod Megadyptes je jeden ze šesti uznávaných rodů tučňáků z čeledi tučňákovití (Spheniscidae). Je zastoupen jediným žijícím druhem, kterým je tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes). Známy jsou ještě dva vyhynulé poddruhy: M. a. waitaha z Nového Zélandu (popsaný v roce 2008), který vyhynul někdy mezi lety 1250–1500 n. l., poté, co ostrovy osídlil člověk (Maorové), M. a. richdalei z Chathamských ostrovů (popsaný v roce 2019). Nicméně je třeba podotknout, že některé autority označují poddruh M. a. waitaha za samostatný druh Megadyptes waitaha. Rod popsal na sklonku svého života francouzský lékař a přírodovědec Henri Milne-Edwards v roce 1880. Slovo „megadyptes“ v překladu znamená „velký potápěč“ (mega = „velký“, dyptes = „potápěč“). Je známo, že tučňák žlutooký se dokáže potopit do hloubky až 160 metrů. 
    Dříve byl tučňák žlutooký považován za blízce příbuzného tučňákovi nejmenšímu (Eudyptula minor), ale molekulární výzkum provedený roku 2006 ukázal, že je blízce příbuzný tučňákům z rodu Eudyptes, od kterého se podle mitochondriální a jaderné DNA oddělil asi před 15 miliony lety. 
    Tento jediný žijící zástupce rodu čelí velmi vysokému ohrožení. K roku 2020 organizace IUCN uvedla, že přežívá jen velmi nízká a navíc klesající populace o počtu 2 600–3 000 dospělých ptáků. Kvůli geograficky omezenému výskytu kolonií (Nový Zéland) může jakákoli mimořádná událost ohrozit budoucnost druhu v přirozeném prostředí. Podle hodnocení novozélandského Ministerstva památkové péče čelí tučňák žlutooký vysokému riziku vyhynutí v krátkodobém horizontu (viz populace, ohrožení, ochrana).

Je třeba omezit, nebo soustavně kontrolovat vliv komerčního rybolovu a popřípadě řešit významný výskyt invazivních druhů predátorů. Souhrnně se jedná o největší nebezpečí, proti kterému se tento druh prakticky nemůže bránit. Skutečně tak hrozí jeho vyhynutí. Přestože je návštěvníkům povoleno pozorovat tyto ptáky v divoké přírodě na přímo určených místech, měl by si člověk rozmyslet návštěvu Nového Zélandu. Obzvláště tehdy, pokud ví, že se ocitne na místě, kde tučňáci hnízdí. Možná se budete divit, ale jen naše přítomnost ovlivňuje chování i zdravotní stav živočichů, protože stres oslabuje imunitní systém a způsobuje náchylnost k jakémukoli onemocnění - od hladovění počínaje až po nespecifikovaný virus konče. Už jen zásahy vědců a ochránců způsobují nepěkný rozruch, v tomto případě se však jedná o zcela nutné úkony pro dobro věci. Proto apeluji na Vás, kdo čte tyto řádky a je třeba vášnivý cestovatel, chcete-li chránit tyto ptáky, vyhněte se oblastem, kde hnízdí. Více se můžete dozvědět například na stránkách penguins.org.nz, kde můžete i pomoci.

 

  • rod: Pygoscelis

    Jsou to ptáci s poměrně dlouhým kartáčovým ocasem. Způsobem života se podobají tučňákům z rodu Aptenodytes, ale mají podstatně kratší rozmnožovací cyklus. Zástupci tohoto rodu jsou poznamenáni chováním, při kterém okrádají okolním sousedům kamínky z jejich hnízda. Zjevně tak podle latinského slova „scelis“ (nebo „scelus“), které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“, dostali svůj rodový název – Pygoscelis. Jsou to hojní a přizpůsobiví ptáci, kteří dnes nečelí prakticky žádné větší hrozbě.

  • tucnak-krouzkovy.pngtučňák kroužkový (Pygoscelis adeliaezaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-osli.pngtučňák oslí (Pygoscelis papuazaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-uzdickovy.pngtučňák uzdičkový (Pygoscelis antarcticuszaznam-zvuku.png záznam zvuku

 

  • rod: Spheniscus

    Zahrnuje tučňáky tmavě šedé až černé barvy na hlavě a zádech, kteří mají břicho bílé, okolí oka, zobáku a tváří nepokryté peřím. Přes tváře mají bílý pruh, na prsou příčné černé pruhy. Jsou to subtropičtí tučňáci navyklí vysokým teplotám, hnízdící i v čtyřiceti stupňových parnech. Z toho důvodu je jejich denní aktivita na souši často omezena na brzké nebo pozdní hodiny, jinak se pohybují raději v moři, nebo se skrývají ve stínu. Oproti antarktickým tučňákům tak mají kratší opeření o menší hustotě, a nedisponují ani tak výraznou vrstvou tuku. Jistě také proto se dobře chovají v zajetí, a návazně na to si zvykli si i na evropské podmínky. V Zoologických zahradách se také úspěšně rozmnožují. Nehnízdi ve velkých koloniích, nepochybně z důvodu nízkého populačního stavu. Stavějí si hnízda podobně jako tučňák nejmenší z rodu Eudyptes, tedy nory, nebo využívají různých děr v měkké půdě, případně dutiny ve skalách. Ze všech rodů tučňáků jsou tito ptáci asi nejvíce monogamičtí; jeden stejný pár spolu hnízdí prakticky celý život. Na rozdíl od jiných druhů zde celkovou bilanci narušují hlavně mladé nezkušené páry nebo úmrtí partnerů. Objevuje se tendence křížit v zajetí některé druhy tučňáků, a to především tučňáků brýlových (Spheniscus demersus) a tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti). Navíc pozorování jedinců v přírodě naznačují ustupující genetické znaky nebo rozmnožovací kontakt s tučňáky magellanskými (Spheniscus magellanicus). Současné genetické studie těchto tří druhů ukázaly, že jsou velmi úzce příbuzní, a že pokud jsou samostatnými druhy, pak se odlišili pouze nedávno. Zástupci tohoto rodu patří mezi nejohroženější vyhubením. Tučňáci čelí různému nebezpečí za která může především člověk; ve zkratce nadměrnému rybolovu, invazi nepůvodních predátorů, haváriím ropných tankerů a úniku ropy, jinému znečišťováním oceánů, cestovnímu ruchu či průmyslovému rozvoji.

  • tucnak-brylovy.pngtučňák brýlový (Spheniscus demersuszaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-galapazsky.pngtučňák galapážský (Spheniscus mendiculuszaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-humboldtuv.pngtučňák Humboldtův (Spheniscus humboldtizaznam-zvuku.png záznam zvuku
  • tucnak-magellansky.pngtučňák magellanský (Spheniscus magellanicuszaznam-zvuku.png záznam zvuku

 

Stav ohrožení k roku 2020 na základě IUCN ​​​​ ZDE

Populace tučňáků - stav k roku 2020 ​​​​ ZDE

» Výskyt druhů (obrazem)

 

Slovensko» Jste-li čtenář ze Slovenska, podívejte na tento unikátní přehled