Tučňáci

 Galapagos penguin

 Více fotografií /  Zvukový projev

Latinský název: Spheniscus mendiculus

Objevení: jako první se o něm zmínil ornitolog Carl Jakob Sundevall v roce 1871. Latinské jméno mendiculus v překladu znamená „malý žebrák“ a pravděpodobně odkazuje na jeho malou dosahující výšku (kolem 50 cm).

Světová populace: klesá | ačkoli je populace tučňáků galapážských podle veškerých předpokladů nízká, přesná čísla neznáme; od roku 1971 se usuzovalo, že na ostrovech hnízdí asi 700 až 10 000 jedinců. V roce 2009 pak již pouze 1 800 až 5 000 jedinců. Od roku 2017 odborníci odhadovali, že na Galapážských ostrovech hnízdí podobný počet ptáků – asi 1 000 až 2 000 jedinců. Podobný, velmi nízký údaj, uvádí též Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN), který k roku 2020 odhaduje populaci na 1 200 dospělých jedinců.

Tučňák galapážský je velice vzácný pták o velmi nízké populaci, obývající pouze nevelkou rozlohu ostrovů. Věnovat se ochraně tohoto ohroženého druhu je nanejvýš důležité.

Délka života: přibližně 12 - 20 let

Průměrná výška: 50 cm

Průměrná váha: 1,5 - 2,5 kg (případně možná až 4 kg)

Hnízdění: tučňák galapážský je endemitem Galapážkých ostrovů. Největší hnízdící kolonie (95 %) jsou na ostrovech Isabela (angl. Albemarle) a Fernandina (Narborough), další drobné (5 %) na ostrovech Floreana (Charles), San Salvador (James), Santa Cruz (Indefatigable) a Bartolomé.

Protože se pohybuje v blízkosti rovníku, může zatoulat jako vůbec jediný druh až na severní polokouli. Vždy se však jedná pouze o krátký pobyt v oceáně, a tak nelze z praktického hlediska říci, že je tučňáka galapážský jakousi výjimkou mezi ostatními druhy z řádu Sphenisciformes, jejichž výskyt je zcela vymezen na polokouli jižní. Ojediněle mohou tučňáci zahnízdit na vrcholku ostrova Isabela, který se nachází jen těsně nad rovníkem.

• Výskyt v období hnízdění (popis mapky / podrobně)

Habitat: v místech která si vybrali za pravidelná hnízdiště se pohybuje teplota vzduchu od 25 do 40 °C a teplota vody od 15 do 28 °C. Vůbec přežit v těchto podmínkách tučňákům umožňují studené proudy Humboldtův z jihu a Cromwellův ze západu, které se u Galapág mísí s teplým proudem Panamským. Studené proudy ochlazují vodu a jsou bohaté na potravu.

Vysokým teplotám se tučňáci galapážští přizpůsobili několika způsoby; Ve větším rozsahu než je zvykem kolísá jeho tělesná teplota, na vzduchu se pohybuje od 38 do 42 °C a ve vodě od 37 do 39 °C. Tělesnou teplotu snižují převážně vyzařováním tepla z nohou a křídel, ty jsou až o 7 °C chladnější než je teplota trupu. Na souši drží tučňáci vždy křídla odtažena od těla. Dále se ochlazují zrychleným dýcháním otevřeným zobákem, které může dosáhnout až 75 vdechů za minutu. Aby toho nebylo málo, po okrajích v okolí zobáku mají neopeřenou a narůžovělou kožní oblast, jež je hustě prokrvená a slouží rovněž k termoregulaci. Čím je jejich tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazena okolním vzduchem. V takové situaci je pak růžově zabarvení kůže patrnější (tmavší).

Tučňáci galapážští tráví přes den více než 12 hodin ve vodě, vylézají na břeh až večer. V době přepeřování se před sluncem skrývají do stínů skal nebo zalézají do jejich trhlin. Mají oproti jiným druhům rodu Spheniscus o třetinu kratší peří, což také usnadňuje vyzařování tepla.

Potrava: živí se výhradně rybí stravou a především pak vyhledává různé druhy sardinek a ančoviček ve velikosti 10 až 180 mm. Součástí jeho jídelníčku jsou i některé druhy hlavonožců nebo korýšů.

Podniká asi 15 až 30 metrové ponory, v nichž setrvává zhruba 90 sekund (častěji se však pohybuje pouze v hloubce tří metrů). V období rozmnožování začíná lovit už za rozbřesku a vrací se zpravidla v odpoledních hodinách. Pakliže jsou podmínky zhoršeny (např. vlivem El Niño), přichází nakrmit svá mláďat patrně později, protože na moři setrvává déle.

Loví ve skupinách o 30 až 80 jedincích, a jako tým spolu nahánějí ryby shlukující se v hejnech v mělkých zátokách. Soustavně obeplouvají vyhlédnuté hejno, které se stále více smrskává směrem do sebe. V konečné fázi vzniká jakýsi sloup zmatených ryb krouživých kolem dokola; shora na ně tlačí vodní hladina, zatímco zdola na ně číhá několik hladových zobáků. Tučňáci pak do středu hejna vplouvají a již snadnou kořist chytají a polykají. Pokud se nacházejí v blízkosti vodního dna, rozvíří navíc písek, čímž kořist dezorientují úplně (podobně a zcela účelně tak činí třeba některé druhy delfínů).

Kolonie: vytváří malé kolonie (s ohledem na jejich populaci)

Rozmnožování: rozmnožovací aktivity u tučňáka galapážského nejsou fixně známy. Není limitován proměnlivou hojností potravy ani patrnější změnou svého prostředí, častokrát tak hnízdí dvakrát až třikrát do roka. Jeho rozhodnutí ovlivňuje maximálně teplota oceánu, která by se měla pohybovat v rozmezí 19–22 °C. V takových vodách se vždy nachází dostatečné množství potravy. Jsou-li tyto skromné podmínky splněny, objeví se na břehu a zahnízdí.

Inkubace vajec: přibližně 38 - 42 dní. O inkubaci se rodiče pravidelně střídají.

Počet vajec: zpravidla dvě

Hnízda: ano. Vykopávají si hnízdní nory, nebo využívají proláklin pod balvany či křovitými porosty. Snaží se zahnízdit tam kde je stín, kvůli vysokým teplotám a pálivému slunci. 

Chov: podle přijatelných podmínek může hnízdit i celoročně, takže třeba dvakrát do roka. Chov vylíhlého mláděte trvá zhruba tři měsíce. O péči se starají oba rodiče.

Pohlavní dospělost: ve čtyřech až šesti letech

Monogamie: zřejmě velmi trvalá (i deseti sezónní)

Přirození predátoři: Galapážské ostrovy skýtají bohatou faunu a tučňáci tak mají mnoho přirozených nepřátel. Hadi a krabi (především z rodu Graphus) se živí vejci z hnízd, a pro již vylíhlá mláďata představují hrozbu racci nebo sovy. Také invazní druhy, jako zatoulaní psi a kočky zabíjejí mláďata nebo dospělé. Na moři se na snižování jejich počtu podílejí především žraloci, kosatky či lachtani.

Ohrožení: Podle IUCN je tučňák galapážský považován za ohrožený druh. Ohrožuje ho řada faktorů a na vině je často sám člověk. Hrozbami jsou; nadměrný rybolov, vliv přirozených či invazních predátorů, nebo též klimatický jev ENSO (El Niño Southern Oscillation), kvůli kterému se areál ve kterém žije stává chudším na potravu (v řádkách několika let se naruší ekologická rovnováha a tučňáci trpí nedostatkem potravy).

Ačkoli je populace tučňáků galapážských podle veškerých předpokladů nízká, přesná čísla neznáme; od roku 1971 se usuzovalo, že na ostrovech hnízdí asi 700 až 10 000 jedinců. V roce 2009 pak již pouze 1 800 až 5 000 jedinců. Od roku 2017 odborníci odhadovali, že na Galapážských ostrovech hnízdí podobný počet ptáků – asi 1 000 až 2 000 jedinců. Podobný, velmi nízký údaj, uvádí též Mezinárodní svaz ochrany přírody, který k roku 2020 odhaduje populaci na 1 200 dospělých jedinců.

Tučňák galapážský je velice vzácný pták o velmi nízké populaci, obývající pouze nevelkou rozlohu ostrovů. Věnovat se ochraně tohoto ohroženého druhu je nanejvýš důležité.

Zajímavosti:

Je to nejseverněji hnízdící druh

V dnešní době (k roku 2021) je ve velmi vysokém ohrožení

————————————————————————————————————————————————————————

Podrobnější i totožné informace naleznete v internetové encyklopedii Wikipedie - tučňák galapážský. Na tamním článku se výrazně podílel Tomáš Bartoš (administrátor těchto stránek).