Tučňáci

 Humboldt penguin

 Více fotografií /  Zvukový projev

Latinský název: Spheniscus humboldti

Objevení: Jako druh roku 1834 zařadil Franz Julius Ferdinand Meyen. Je pojmenovaný po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi, který roku 1799 zkoumal přírodní krásu Jižní Ameriky. 

Světová populace: klesá | dle dosavadních údajů a odhadů hnízdí ve volné přírodě pouze 6000 až 32 000 dospělých jedinců. Organizace IUCN k roku 2020 uvádí 23 800 jedinců schopných reprodukce.

Délka života: V zajetí se dožívají 15 - 30 let. Ve volné přírodě je jejich život silně ovlivňován a vyššího věku se dožijí zcela výjimečně.

Průměrná výška: Náleží mezi středně velké druhy tučňáků, dorůstá 56 - 73 cm, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší).

Průměrná váha: 3,6 - 5,9 kg, s ohledem na pohlavní dimorfismus (samice je menší) a výkyvy v rozmnožování.

Hnízdění: hnízdí podél západního pobřeží Peru a Chile v Jižní Americe, kde obývá chladný, ale na ryby bohatý Humboldtův proud. Nejsevernější kolonii můžeme nejspíš zahlédnout v mysu Parinas, na veřejné pláži Punta Balcones. Nejpočetnější kolonii pak zcela na jihu v Punta San Juan (Punta Arenas), nebo také v Pachachamas. Menší izolovaná kolonie se nachází např. na ostrově Punihuil. Hnízdí v teplotách vzduchu od 5 do 38 °C (de oblasti, času a ročním období), a teplota vody mívá až 28 °C.

Kvůli úživným oceánským proudům obvykle nemigruje do jiných oblastí a zdržuje se nejdále 19–35 km od hnízdiště. Na základě toho může tento druh zahnízdit i dvakrát do roka, ovšem v závislosti na podmínkách. Udeří-li klimatický jev ENSO (El Niño Southern Oscillation) objevující se každých 3–12 let, který způsobuje změnu klimatu, přesněji ztrátu potravní hojnosti zapříčiněnou oteplováním oceánu, v takovém případě se tučňák Humboldtův stěhuje až do 1000 kilometrů vzdálených oblastí.

• Výskyt v období hnízdění (popis mapky / podrobně)

Habitat: Preferovaná chovná místa jsou ploché pobřežní tropické pláže, se zelení a křovím porostem. Hnízdí taktéž ve skalách nebo ve vrstvách starého trusu (‚‚guána‛‛).

Potrava: studený Humboldtův proud přináší do tichomoří plno druhů hejnových ryb a jimi se tak převážně živí. Jedná se především o ančovičky a sardinky, jako např. sardel peruánská (Engraulis ringens) či sardinka tečkovaná (Sardinops sagax). Možnou kořistí jsou i některé druhy sépií (Sepia). Průměrná velikosti kořisti je 3–27 cm a pohlcena je ihned pod vodou. Loví zpravidla časně zrána a zdržují se na moři až do odpoledne, kdy se vracejí k mláďatům. Vyhýbají se tak vysokým teplotám. Pohybují se asi 19–35 km daleko od pobřeží a za jeden tah může tučňák Humboldtův nalovit více než 400 gramů potravy, pokud jsou podmínky vyhovující.

Zdržují se v mělkých hloubkách nepřesahujících pět metrů. Avšak ve výjimečném případě jsou schopny dostat se do hloubky 30–70 metrů. Potápění trvá nanejvýš minutu a plavou rychlostí 7,5–10 km/h.

Kolonie: Vytváří malé kolonie

Rozmnožování: hnízdí celoročně nejčastěji mezi březnem a prosincem. Rozmnožovací aktivity nastávají zhruba v období mezi dubnem–květnem či zářím–říjnem, v závislosti na lokalitě.

Inkubace vajec: Přibližně 36 - 43 dní. V inkubaci se střídají oba rodiče. 

Počet vajec: dvě, výjimečně tři (1 = 103 až 120 g)

Hnízda: Ano. Vykopávají si hnízdní nory nebo využívají proláklin pod balvany či keři. Snaží se zahnízdit tam kde je dostatečný stín, kvůli vysokým teplotám a pálivému slunci.

Chov: může hnízdit celoročně, tedy i dvakrát do roka. O péči se dělí oba rodiče a chov vylíhlého mláděte trvá 2 - 4 měsíce. 

Pohlavní dospělost: Ve třech až čtyřech letech 

Monogamie: Velmi trvalá (i deseti sezónní)

Přirození predátoři: kolonie vyskytující se na pevnině bývají velkým lákadlem pro místní lišky, zdivočelé psi a kočky, kteří se řadí mezi invazivní druhy predátorů. Mláďata, nebo nemocné dospělé uloví poměrně snadno. Dále představují hrozbu mořští draví ptáci, jimiž jsou racci pruhoocasí (Larus belcheri), racci jižní (Larus dominicanus) či chaluhovití (Stercorariidae). Tito predátoři se zajímají především o vejce nebo menší mláďata. Ačkoli jsou ukryta v hnízdních jámách či puklinách, stačí krátká chvíle nepozornosti. Výjimečně se přiživí hadi (Serpentes) nebo případně krysy (Rodentia). Závažný problém trochu překvapivě představují i upíři obecní (Desmodus rotundus), pro které jsou ptáčata chutnou náhražkou. Největším nebezpečím je ztráta krve, jež by mohla mládě po nějaké době oslabit. Upíři také přenášejí infekční nemoci, jako je například vzteklina. Stejně jako proti jiným nepřátelům se tučňáci snaží bránit osvědčeným vrháním půdy nebo výstřikem trusu. 

Na moři je nejčastěji napadají tuleni (Phocidae), žraloci (Carcharhiniformes) nebo lachtani z rodu Otaria.

Ohrožení: v zoologických zahradách po celém světě, včetně České republiky, je v chovech asi 15 000 těchto tučňáků a dobře se množí. Oproti tomu volně žijící populace je v některých lokalitách velmi ohrožena. Podle dosavadních údajů a odhadů hnízdí ve volné přírodě asi 6 000 až 32 000 dospělých ptáků. Organizace IUCN k roku 2020 uvádí 23 800 jedinců schopných reprodukce. V Červeném seznamu je zařazen do kategorie zranitelných druhů. V minulosti byl tučňák Humboldtův na pokraji vyhynutí.

Před více než sto lety představovala enormní hrozbu masivní těžba guána, nahromaděného trusu tučňáků, v kterém tito ptáci s oblibou hnízdili, a snadno v něm budovali svá hnízda. Na následky těžebních zásahů uhynulo nespočet hnízdících ptáků a spolu s nimi byly zlikvidovány i jejich nakladené snůšky. Než se navíc začala ve světě plně využívat ropná surovina, byli tito ptáci pro svůj tuk a pro výrobu oleje masivně vybíjeni po tisících kusech.

Za největší hrozbu moderní doby je považován nadměrný průmyslový rybolov. Studie zaměřená na možné negativní důsledky prokázala, že je nepřiměřená ztráta potravního zdroje velkým nebezpečím z hlediska celého ekosystému. Zdejší mořští ptáci, včetně tučňáků Humboldtových, jsou na určité množství potravy velmi závislí, obzvláště pak v období rozmnožování. Nezřídka tučňáci uvíznou v samotných rybářských sítích, jež zabírají velkou vodní plochu. Protože se z nich prakticky nelze vymanit, zachytí-li se, umírají ptáci na následky utonutí.

Nemalé riziko představuje taktéž výskyt nepůvodních druhů živočichů, jakož je například krysa obecná (Rattus rattus) nebo potkan obecný (Rattus norvegicus). Přestože se tito hlodavci soustředí obzvláště na neoplodněná vajíčka ležící v okolí kolonie, mohou zranit nebo i zabít mláďata. Mnohem větší hrozbu však představují zatoulaní psi (Canis lupus f. familiaris) a divoké kočky domácí (Felis silvestris f. catus).

Další znatelnou hrozbou je rozmach turismu. Návštěvníci se nechovají zrovna ohleduplně a na nedobře zajištěných místech dochází i k pošlapání hnízd. Druh je obecně považován za extrémně citlivý na přítomnost člověka, důkazem toho je znatelný neúspěch v reprodukci ptáků vyskytujících se na místech s častou a početnější přítomností lidí.

V neposlední řadě ohrožuje tyto ptáky rozvíjející se průmysl a s ním spojené výstavby narušující jejich biotop. Na výsledek s konečnou platností mají však velký vliv masové protesty zdejších obyvatel, založených na podepsaných peticích. Ve víru demokracie tak často zabrání nebo alespoň oddálí plány mocných investorů, kteří příliš neřeší možné hrozby pro tuzemskou faunu, jejichž příčinou by mohl být nešetrný zásah do životního prostředí

Odpovědí na početné a reálné hrozby jsou ochranná opatření, jako například vytváření přírodních rezervací na významných nebo kriticky ohrožených hnízdištích, nebo monitorování chovných kolonií a případná eradikace invazivních druhů živočichů. Do záchranných projektů se zapojila i Chilská Zoologická zahrada, která si klade za úkol zachraňovat oplodněná, avšak opuštěná vejce v koloniích. V Japonsku, v museu Shimonoseki Marine Science, se podařilo samice uměle oplodnit za použití rozmrazených vzorků samčího spermatu.

Zajímavosti:

Mláďata tučňáků míří na otevřené moře již ve stáří tří měsíců, kde se plně osamostatní. Před vstupem do vody však spolykají drobné kameny. Je možné, že je používají jako těžítka aby se mohly lépe potopit, ale mnohem pravděpodobnější je, že jim pomáhají při trávení a rozmělňování potravy. Někdy tak dostávají i parazity z trávicího traktu. Takovéto chování můžeme zpozorovat rovněž u dospělých, jehož příčinou může být hladovění.

U těchto tučňáků, jako i u ostatních z jeho rodu, bývá častá hypertermie - přehřátím organismu. Ačkoli se jejich tělo podstatně liší od subantarktických druhů, bývá vlivem vysokých veder (až 38 °C) často přehřáté. Obzvlášť se tak děje během doby kdy se nemohou ochladit do vody, což je např. v době pelichání, které může trvat i několik týdnů. Hypertermie se však může objevit i u nejjižnějšího tučňáka císařského během antarktického léta.

——————————————————————————————————————