Tučňáci

 Gentoo penguin

 Více fotografií /  Zvukový projev

Roční cyklus:

Latinský Název: Pygoscelis Papua

Objevení: roku 1776 se o něm prvně zmínil Pierre Sonnerat, ale roku 1781 jej Johann Reinhold Forster vědecky zařadil jako druh Pygoscelis papua.

Uznávají se dva podrruhy, které se odlišující podle fyzických vlastností; severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů než ptáci žijící blíže k jihu:

• Pygoscelis papua papua (J. R. Forster, 1781); subspecie vyšších rozměrů, hnízdí převážně na Falklandských ostrovech, Heardově ostrově nebo třeba po boku tučňáků královský na ostrově Maquarie.
• Pygoscelis papua ellsworthi (Murphy, 1947); subspecie nižších rozměrů, obývá antarktický poloostrov, Jižní Shetlandy nebo Jižní Sandwichovy ostrovy.

Světová populace: stabilní | přibližně 320 000 až 380 000 hnízdících párů (r. 2012). Dle IUCN 2020 až 774 000 dospělých jedinců. Počet ptáků v některých oblastech kolísá (především populace ze subantarktických ostrovů), v jiných naopak roste (obzvláště kolonie hnízdící na Antarktickém poloostrově). Ačkoli jsou některé změny konstantní až drastické, například populace tučňáků z Ptačího ostrova (angl. Bird Island) se od roku 1980 zmenšila o více než 60 %, v červeném seznamu ohrožených druhů živočichů je tento druh vedený jako málo dotčený a dodáváno, že jeho populace stabilní.

Délka života: průměrně se tučňák oslí dožívá 13 let. Kritickým obdobím je pro tento druh první rok života, během kterého umírá 30–50 % mláďat (tedy téměř každé druhé), avšak dožije-li se jedinec dalšího roku, šance na přežití výrazně roste (až 80 % pravděpodobnost). V zajetí se dožívá nezvykle nízkého věku, v průměru asi 10 let, ovšem v dánské zoo Odense se samice tučňáka oslího dožila rekordních 41 let a 141 dní (uvedeno v Guinnessově knize rekordů k roku 2020/2021).

Průměrná výška: 75 - 90 cm

Průměrná váha: 4,5 - 9 kg

Hnízdění: domovinou těchto ptáků jsou chladná, slaná moře na Jižní polokouli. Zde obývají zejména Antarktický poloostrov, kde se nachází asi 25 % z celkového počtu populace, a blízké subantarktické ostrovy; z nich nejvíce Falklandské ostrovy (až 40 % světové populace), Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, souostroví Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, a v neposlední řadě Jižní Orkneje. Menší, jen několika tisícové kolonie, pak nalezneme například na ostrově Macquarie po boku tučňáků královských, nebo na ostrově Marion a sousedících ostrovech prince Edwarda. Poměrně nedávno byl zpozorován i na argentinském ostrově s celým zvaném Martillo a Islas de los Estado, kde však hnízdí pouze pár stovek ptáků. Odborníci celkově evidují více než 300 000 hnízdících párů, z prakticky neměnného trendu trvajícího již desítky let.

Severněji hnízdící ptáci (Pygoscelis papua papua) pobývají ve vodách o průměrné teplotě 4 až 8 °C, zatímco jižněji hnízdící ptáci (Pygoscelis papua ellsworthi) odolávají velmi studeným mořím o průměrné teplotě -1 až 2 °C.

V mimo hnízdním období není přesně známo, kam tito ptáci migrují. Ačkoli nebyly provedeny žádné podstatné výzkumy, ornitologové se domnívají, že se zdržují po celý rok na hnízdišti, anebo v jeho blízkosti. Přesto byla řada tuláků spatřena až na břehu Argentiny (kde již nevelký počet ptáků dokonce hnízdí) nebo na březích Austrálie a Nového Zélandu.

• Výskyt v období hnízdění (popis mapky / podrobně)

Habitat: tučňák oslí je společenský druh zvyklí hnízdit v početných koloniích o desítkách až tisících párech, navíc po boku dalších druhů tučňáků či jiných druhů ptáků. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů. Odtud mají ptáci snadný přístup k moři. Zatímco jedna kolonie může hnízdit na zasněžené půdě, další vychovává snůšku na travnatém terénu, tedy v poněkud odlišných podmínkách. Některé páry se mohou nacházet 2–8 kilometrů ve vnitrozemí. Hnízda vytvářejí ve vyšších nadmořských výškách (okolo 115 metrů), díky čemuž nedojde k jejich zaplavení. Typické pro ně jsou oblázkové pláže, odkud si v zobácích přinášejí kamínky o velikosti asi pěti centimetrů a pokládají je na svá hnízda.

Potrava: tučňák oslí je masožravec. Živí se především menšími rybami, krilem (například krunýřovkou krillovou) a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy kolonií; například v měsících únor–březen tvoří korýši pouze 10 % z celé stravy, zatímco počátkem června se tímto členovcem živí již ze 75 %. Od konce června se pak živí výhradně (z 90 %) rybí stravou, především z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae) – například druhem Lepidonotothen squamifrons, a to až do konce října. Jeho kořist nebývá větší než 15 centimetrů a loví v mořích poblíž svého hnízdiště, od kterého se jen zřídka vzdaluje na více než 30 kilometrů. V období rozmnožování se na moři zdržuje asi 6–7 hodin denně a po uplynutí této doby se vrací zpátky na souš nakrmit mláďata.

Variabilita z hlediska lokalit je pak poměrně výrazná; na ostrově Marion se již v měsíci březen živí korýši z více než 80 %, a kolonie na Antarktickém poloostrově se praktický celé období chovu živí zejména krilem. Obecně platí, že se v severnějších vodách živí tučňáci převážně rybí stravou, zatímco v jižní částí jejich výskytu je jejich potrava složena především z korýšů.

Sezónní změnu potravy způsobuje hned několik faktorů, jako například přítomnost jiných druhů tučňáků, mimo hnízdní migrace ptáků a v neposlední řadě hloubka, v které se kořist nachází.

Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce řádu tučňáci; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod (dle různých pramenů 27–36 km/hod). Podniká menší ponory; obvykle okolo 10–20 metrů, v nichž setrvává průměrně dvě minuty, nebo často jen necelou minutu. Disponuje však natolik dobrou anatomickou stavbou těla, že se dokáže potopit až do hloubky 170 metrů, nebo i více než 200 metrů. Maximální změřená hloubka činí 212 metrů (údaj k roku 2018).

Kolonie: vytváří velmi malé kolonie, kolem sta jedinců.

Období rozmnožování: začíná zhruba v květnu a končí v prosinci. Některé kolonie hnízdí i celoročně.

Inkubace vajec: přibližně 35 dní. Rodiče se při sezení a později v péči o mláďata střídají.

Počet vajec: jedno až dvě (1 = 125 až 130 gramů)

Hnízda: ano. Jsou to jednoduchá hnízda obklopená a vystlaná kameny, větvičkami, trávou, peřím, tedy prakticky veškerým materiálem, který je k mání.

Chov vylíhlého mláděte: přibližně dva až tři měsíce. O péči se dělí obě pohlaví. Než mláďata vyspějí, naloví pro ně až 100 kg potravy. Při krmení se mládě doslova ponoří do zobáku svého rodiče.

Pohlavní dospělost: ve dvou až třech letech.

Monogamie: dle dostupných pramenů je zpravidla monogamní. Uzavřené páry hnízdí spolu často celý život (až v 90 % případů spolu jeden pár hnízdí víckrát než jednou) a k přetržení vazeb dochází jen zřídka, v případě, že se páru jednoduše nedaří (opomineme-li možné úmrtí jednoho z partnerů). Takové páry se pak nezabývají námluvami, čímž vzniká cenná úspora času. Celkovou procentuální bilanci mohou zkreslit mladí nezkušení jedinci.

Přirození predátoři: predátoři představují největší riziko pro mláďata. Jejich příkladným nepřítelem je chaluha subantraktická (Stercorarius antarcticus), která si v kolonii vyhledává okrajové, zpravidla nezkušené páry, kde je přístup ke kořisti poměrně snadný. První měsíc mají mláďata na starosti rodiče, ale jsou-li v nadcházející fázi chovu nepřítomni (viz rozmnožování), brání se mláďata alespoň takovým způsobem, že s ostatními vrstevníky tvoří těsné skupinky, takzvané školky. Pro chaluhu je pak obtížnější jedno z mláďat odtáhnout a uštvat, drží-li se v blízkosti pevně semknutého houfu (v takovém období mládě není již tak malé). Dalšími známými predátory na souši jsou; chaluha antarktická (Stercorarius maccormicki), chaluha chilská (Stercorarius chilensis), racek jižní (Larus dominicanus), a nebo některé druhy sokolovitých (Falconiformes).

Během pobytu na moři představuje hrozbu několik druhů ploutvonožců, případně kytovců. Častou obětí jsou mladí nezkušení ptáci. Mezi typické predátory patří například tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii), několik druhů lachtanů z rodu Otaria, nebo třeba kosatka dravá (Ornicus orca). Větší vliv mají tito predátoři v období rozmnožování, jelikož se tučňáci zdržují v blízkosti souše, a míří-li do moře, nemají dostatek času ani možností na únik. V opačném případě vrací-li se z moře na souš (například nakrmit mládě), nuceně riskují a plavou naproti číhajícím savcům. Na obranu se ptáci pohybují v semknutých skupinách, v kterých má jednotlivec větší šanci na přežití.

Ohrožení: populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN dokonce 774 000 jedinců). Počet ptáků v některých oblastech kolísá (především populace ze subantarktických ostrovů), v jiných naopak roste (obzvláště kolonie hnízdící na Antarktickém poloostrově). Ačkoli jsou některé změny konstantní až drastické, například populace tučňáků z Ptačího ostrova (angl. Bird Island) se od roku 1980 zmenšila o více než 60 %, v červeném seznamu ohrožených druhů živočichů je tento druh vedený jako málo dotčený.

Falklandské ostrovy jsou prozatím jediným místem, kde tučňáci žijí v blízkosti lidských sídel. Přestože zemědělství výrazně změnilo krajinu těchto ostrovů, ptáci se dokázali přizpůsobit novým podmínkám; nevadí jim otevřené planiny a dokonce ani přítomnost pasoucího se dobytka. Zavedená doprava spolu s nárůstem počtu obyvatel a cestovního ruchu sice narušila jinak obvyklý běh zdejší divoké přírody, avšak provedená studie zaměřená na možný negativní dopad neprokázala, že by stávající úroveň osídlení působila na ptáky významně negativně. Podle ní ptáci dobře snáší i přítomnost člověka, pakliže se zdržuje v uctivé vzdálenosti od jejich hnízd (nejblíže asi do 15 metrů). V 19. století sbírali zdejší obyvatelé jejich vejce ke své obživě, ale když se na Falklandské ostrovy začala dovážet vejce slepičí, rapidně těchto případů ubylo.

Za možnou hrozbu nebezpečnou pro populaci těchto ptáků se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem nebo komerční rybolov, který může výrazně ovlivnit dostupné množství potravy.

V současné době neprobíhají žádná přísnější opatření. Existuje však několik doporučení. Aby se předešlo možným hrozbám, považuje se za důležité neustále monitorovat chovné kolonie. Například je potřeba nadále sledovat možný dopad ze strany turismu, případně omezovat jeho výší v období rozmnožování. Návštěvníkům Antarktického poloostrova je přímo nařízeno, že lze k tučňákům přistoupit nejblíže na vzdálenost pět metrů. Dále je třeba počítat s případnou predací ze strany invazních druhů, jenž by mohla nastat především na lidmi osídlených Falklandských ostrovech. Některé ostrovy smí obývat pouze výzkumníci, protože se jedná o mezinárodně chráněné oblasti nebo jsou označeny za přírodní rezervaci (například ostrov Maquaire nebo ostrov Marion). Ačkoli jsou některé ostrovy osídleny pouze přechodně, za snížený počet ptáků hnízdících kupříkladu na Kerguelenech může být zodpovědný právě člověk, který svou aktivitou (vyrušováním) ovlivňuje zdejší okolí a chování zvířat.

Vytiskněte si rozvrh hodin do školy se svým oblíbeným tučňákem

Zajímavosti: 

V období rozmnožovaní, především pak při budováni a obhajování hnízd, se mezi sebou tito tučňáci velmi často okrádají o použitý materiál.

————————————————————————————————————————————————————————

Jako osel

V češtině je pojmenován na základě svého specifického hlasu nápadně podobnému hýkání osla, kterým se projevuje v období rozmnožování (viz ukázka). Podobný pronikavý zvuk vydává i tučňák brýlový.

———————————————————————————————————————————————————————

Taxonomická revize?

Podle nových důkazů volají odborníci od roku 2020 ke změně v případě tučňáka oslího. Rozličné DNA (genomy) nebo mírně odlišné tvary a velikosti těl mezi ptáky z různých částí areálu jejich výskytu naznačují, že by mělo dojít k vytvoření nejméně čtyř nových druhů (celkem by se tak rozlišovalo 21 druhů, pokud by nedošlo k žádným dalším změnám v případě jiných zástupců). Takové rozdělení by mohlo pomoct při jejich ochraně – usnadní sčítání ptáků a sledování trendu populace, jelikož žijí v různých zeměpisných šířkách na jižní polokouli (jak na antarktickém kontinentu tak i dále na severu, kde jsou podmínky mírnější). Tučňák oslí sice nepatří mezi ohrožené druhy tučňáků, ovšem jen z globálního měřítka. Některé jeho populace nebyly zkoumány desítky let, u jiných je znám úbytek jedinců (viz ohrožení). V současné době se rozlišují pouze dva poddruhy (Pygoscelis papua papua a Pygoscelis papua ellsworthi). Bude-li provedena revize, latinské názvy druhů by vypadaly zřejmě takto: Pygoscelis papua, Pygoscelis ellsworthi, Pygoscelis poncetii a Pygoscelis taeniata.

——————————————————————————————————————————————————————

Nejstarší tučňák v zajetí

V zajetí se dožívá obvykle nízkého věku, v průměru asi 10 let, ale v dánské zoo Odense se samice tučňáka oslího dožila rekordních 41 let a 141 dní a je uvedena v Guinnessově knize rekordů k roku 2020/2021.

————————————————————————————————————————————————————————

Nejrychlejší plavec 

Tento tučňák je asi nejrychlejší ze všech. Rychlostní rekord je zapsán v Guinnessově knize zvířat - 27 km/h. Obecně se nepochybuje o tom, že dokáže vyvinout ještě vyšší rychlost; často je pasován na tak dokonalého plavce, který plave rychlostí 30 až 40 km/h.

————————————————————————————————————————————————————————

Na ostrově Ardley (jeden z ostrovů ze souostroví Jižních Shetland) se na základě průzkumu polárního badatele Stephena Robertse rozmnožuje asi 10 000 tučňáků oslích (k roku 2018). Jejich budoucnost by mohla ohrozit sopečná aktivita z vulkánu, vzdáleného zhruba 120 km na ostrově zvaném Deception Island. Zkoumáním však vyšlo najevo, že tučňáci celkem v poklidu přežívají, respektive se na toto místo velmi rádi vrací, a to již navzdory třem sopečným erupcím, jež měly dopad i na ostrov Ardley (před 5300 lety, 4300 lety a 3000 lety).

Podobný "problém" mají například tučňáci uzdičkoví na ostrově Zavodovski (viz zajímavosti o tomto druhu).

————————————————————————————————————————————————————————

Barevná odchylka

Výjimečně se lze setkat s jedinci, kteří vypadají poněkud odlišně – jsou celkově světlejší. Jejich jinak černé peří je v tomto případě světle hnědé až bílé. Spíše než o albinismus se však jedná o vadu zvanou isabellinismus (pakliže pták nemá narůžovělý zobák, kůži a oči – více zde). Tu způsobuje genetická mutace, která ředí pigment v peří tučňáků. V roce 2021 byl tento vzácný jedinec spatřen v Jižních Shetlandech a dostalo se mu očekávané pozornosti. 

————————————————————————————————————————————————————————

Ve filmu

————————————————————————————————————————————————————————

Podrobnější i totožné informace naleznete v internetové encyklopedii Wikipedie - tučňák oslí. Na tamním článku se výrazně podílel Tomáš Bartoš (administrátor těchto stránek).