Tučňáci

« Tučňák žlutooký

Populace

Tučňák žlutooký se řadí mezi velmi vzácné a ohrožené druhy ptáků. Nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci, ale také kvůli malé rozloze výskytu. Jakákoli mimořádná událost i menšího rozsahu (např. ropná skvrna) může mít velmi negativní dopad na tento druh. V přírodě přežívá už jen necelých 4 000 ptáků. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN 2020; BirdLife International) už pouze 2 600–3 000 dospělých tučňáků. Ministerstvo památkové péče hodnotí druh jako „ohrožený“ (Threatened – Nationally Endangered), což je předposlední stupeň nejvyššího možného ohrožení a znamená, že čelí vysokému riziku vyhynutí v krátkodobém horizontu. V roce 2019 počítalo s celkovou populací 2 000–2 500 chovných párů (4 000 až 5 000 pohlavně zralých jedinců).

Existují dvě oddělené populace mezi kterými dochází jen k minimálnímu genovému toku vzhledem k vzdálenosti mezi Jižním ostrovem Nového Zélandu a subantarktickými ostrovy a přírodní bariéře vytvářené subtropickou konvergencí:

• severní populace (tzv. pevninská populace): Jižní ostrov (region Otago, poloostrov Banks, oblast Catlins, aj.) a Stewartův ostrov (národní park Rakiura a přilehlé ostrovy)
• jižní populace: subantarktické Aucklandovy a Campbellovy ostrovy

Severní populace: Na Novém Zélandu došlo v posledních 20 letech k výraznému poklesu populace a byly zaznamenány extrémní meziroční výkyvy v průběhu posledních cirka 30 let. Výzkumem z roku 2012 bylo zjištěno, že na novozélandské pevnině a Stewartově ostrově přežívalo dohromady asi 600–800 chovných párů. Ovšem v roce 2019 odborníci odhadovali, že na těchto místech hnízdilo pravděpodobně už jen 265 chovných párů, zatímco v roce 1999 jich bylo asi 741, což je 65 % pokles za 20 let. Jenom na poloostrově Otago se od poloviny 90. let počet jedinců snížil o 75 % a aktuální populační trend naznačuje, že by za cca 20 až 40 let (do roku 2035 až 2060) mohl z těchto míst vymizet, pokud člověk výrazně nezakročí, případně i kvůli oteplování oceánu. Pokud by se tak skutečně stalo, mělo by to velký dopad pro místní ekonomiku. Profesor Clement Tisdell z University of Queensland vypočítal, že cestovní ruch zaměřený na přírodu v oblasti Dunedinu, kde je hlavním lákadlem právě tučňák žlutooký (podle organizace Penguin Rescue dokonce hlavní turistickou atrakcí v rámci celého Jižního ostrova), přináší ekonomice oblasti více než 100 milionů dolarů ročně. Na základě těchto výpočtů by jeden pár tučňáků žlutookých mohl mít hodnotu asi 60 000 dolarů. Kromě toho jsou tučňáci důležitou součástí ekosystému.

Jižní populace: Jižní populace je zkoumána méně častěji a o zdejším trendu se tak mnohé neví. V roce 2017 na Aucklandových ostrovech hnízdilo odhadem asi 570 (577) chovných párů (podobné číslo bylo hlášeno i v roce 1989). V roce 2020 se počítalo s podobným počtem hnízdících párů (cca 600). Z Campbellových ostrovů novější odhady nejsou známy, poslední pochází z roku 1992 (cca 400 chovných párů / dle IUCN 350–540 párů).

Ohrožení

Nemoci: Populaci tučňáka žlutookého v posledních letech postihla řada infekčních chorob. Na Novém Zélandu zahynula v létě 1989–1990 polovina místních chovných párů kvůli nespecifikované nemoci, ale pravděpodobně také na nedostatek potravy. V roce 2001 uhynulo několik mláďat z oblasti Otaga na ptačí malárii. V témže regionu uhynulo 50–60 % mláďat také v letech 2002 až 2003: u postižených jedinců byla prokázána infekce způsobená bakteriemi rodu Corynebacterium (Corynebacterium amycolatum), které u lidí vyvolávají záškrt. Později byla nemoc popsána jako záškrtová stomatitida. Spíše se však jednalo o sekundární infekci a primární patogen tak zůstává neznámý. V ústní dutině tučňáků se tvoří bakteriální plak, který je následně vdechován a způsobuje aspirační pneumonii, potenciálně smrtelné onemocnění. Podobný problém postihl i populaci na Stewartově ostrově, kdy mezi lety 2003–2009 z neznámého důvodu uhynulo 70 % mláďat. Krevní vzorky prozradily, že za jejich úmrtí mohl „ptačí záškrt“ nebo parazit z rodu Leucocytozoon (onemocnění podobné ptačí malárii, který způsobuje anémii a slabost). Otázkou je, zda tučňáci nejprve hladověli a pak oslabeni snáze onemocněli, nebo nejprve onemocněli a až teprve poté hladověli. Difterie totiž způsobuje lézi uvnitř jejich zobáku, kvůli které nejsou schopni polykat potravu. Vysokou úmrtnost měli i ti ptáci, kteří se dostali do lidské péče. V roce 2021 vyšla na stránkách Sciblogs (největší internetové síti vědců na Novém Zélandu) zpráva, že odborníci podrobně prozkoumali nasbírané vzorky postižených ptáků, seřadili jejich DNA a vytvořili rodokmen, který ukázal, jak tato bakterie souvisí s jinými druhy. Objevené kmeny patří k novému druhu v rámci skupiny bakterií nazývaných Corynebacterium, které nebyly nikdy dříve známy. Spolehlivější a rychlejší identifikace nemoci pomůže ochráncům přírody zahájit včasnou léčbu a zvýšit jejich šance na přežití, případně i vyrobit vakcínu, která by je nakonec mohla zachránit před vyhynutím.

Z neznámé příčiny zahynulo na poloostrově Otago také 60–70 dospělých tučňáků v sezónně 2012/2013. V nadcházejícím období rozmnožování (2013/2014) k zlepšení nedošlo, spousta tučňáků se nacházelo ve velmi špatném stavu (zejména měli nízkou hmotnost) a byla zapotřebí jejich rehabilitace. V letech 2018/2019 uhynulo nejméně 29 tučňáků na ptačí malárii (podobně jako v roce 2001). Očekává se, že teplejší klima a návazně na to častější dešťové přeháňky způsobí, že se přemnoží komáři, kvůli čemuž se může zvýšit výskyt této nemoci. Podobná hrozba na Jižním ostrově udeřila i na začátku roku 2021, kdy z nezjevné příčiny uhynulo nejméně 58 mláďat. Pitvy prokázaly, že za smrt většiny z nich může těžké respirační onemocnění, které jim ničí plíce. Virus postihuje zřejmě jen čerstvě vylíhlá mláďata. Ochránci z rehabilitačního centra Dunedin Wildlife Hospital se snaží řadu zdravých mláďat, která mají ještě velmi nízký věk a mohou být tak ohrožena na životě, přemístit a tím je izolovat od nakažených kuřat. Až budou dostatečně velká, vrátí je zpět do hnízd.

Predace: Kromě nemocí lze za největší hrozbu považovat výskyt invazních (nepůvodních) druhů živočichů, které člověk na ostrovy Nového Zélandu zavlekl, např. zatoulaní psi a kočky, lasice, ale známé jsou třeba také případy predace ze strany prasat divokých, a sice na Aucklandových ostrovech nebo na Jižním ostrově v oblasti Catlins. Tito nepůvodní predátoři zabíjejí jak dospělé, tak především bezbranná mláďata, nebo okrádají páry o jejich vejce. Dále tu jsou časté útoky pamakrel, pro které jsou sice tučňáci příliš velcí na to, aby je snědly, ale dokážou jim způsobit smrtelná poranění (více viz Přirození a invazní nepřátelé).

Nadměrný rybolov: Nebezpečný je rovněž nekorigovaný rybolov – tučňák bývá lapen v rybářských sítích, ale především lze očekávat, že takové zásahy ovlivňují hojnost potravy. Nepřerušovaný intenzivní rybolov může výrazně snížit početnost typické mořské fauny, na kterou jsou tučňáci závislí v rámci potravního řetězce.

V letech 1979 až 1997 bylo potvrzeno celkem 72 úmrtí způsobených zachycením do sítí, nejvíce v oblasti kolem poloostrova Otago, proto byl vedlejší úlovek považován za významnou hrozbu. Mezi lety 2006 až 2009 byly zaznamenány další čtyři případy zachycených a utonuvších tučňáků. Nicméně lze očekávat, že mnoho rybářů zachycené tučňáky nenahlásí. Novozélandské ministerstvo průmyslu Ministry for Primary Industries (MPI) odhaduje, že každý rok zemře v rybářských sítích nejméně 44 tučňáků. Používaná zatahovací tenatová síť je vyrobená z nylonu, a protože se stahuje, ovine se těsně kolem těla, přeruší krevní oběh a uváznutý tučňák uhyne. Tučňáci žlutoocí jsou obzvláště zranitelní při nastavování sítí během dne, které se zaměřují na bentické druhy ryb. Pokud by se nastavovaly v nočních hodinách (např. od 19:00 do 7:00 hodin) výrazně by se tím snížilo riziko vedlejšího úlovku. Ve dnech by se tato rybářská technika mohla použít šetrnějším způsobem tak, že by se sítě umisťovaly v hloubce 80 metů a větší, kde se tučňáci obvykle neukazují.

V letech 1995–2003 bylo podrobeno pitvě 125 tučňáků z jihovýchodního pobřeží (severní Otago, Oamaru) a zjistilo se, že hlavními příčinami úmrtí jsou hladovění, trauma a predace. V lokalitě Boulder Beach (poloostrov Otago) mláďata tučňáků dosahují nižších hmotností, pokud se sníží početnost typické kořisti – v tomto případě moridy červené. V konečném důsledku může být hmotnost klíčová a rozhoduje o tom, zda mláďata přežijí nebo ne.

Oteplování oceánů: Podle novozélandského veřejnosprávního orgánu DOC jsou pozorované úbytky potravních zdrojů alespoň zčásti důsledkem oteplováním oceánů. Teplota oceánu koriguje roční biomasu mnoha druhů ryb v oblasti Nového Zélandu; teplejší podmínky negativně ovlivňují tření ryb, což se podepíše na jejich výsledné populaci. Vyšší teplota oceánu mohla pravděpodobně i za úmrtí 150 nalezených dospělých tučňáků v roce 1990, nejen kvůli nedostatku potravy, ale i kvůli možnému výskytu mořských biotoxinů. Účinky globálního oteplování jsou nicméně stále zkoumány. Od roku 1980 byly zaznamenány tři po sobě jdoucí sezóny, ve kterých se tučňákům žlutookým nedařil odchov a přežilo mnohem méně dospělých. Příčinou většího množství úmrtí mohlo být hladovění a kromě obecné dlouhodobé změny klimatu mohl za proměnu ekosystému zřejmě i klimatický jev El Niño (konkrétně spíše protikladný La Niña), který otepluje Tichý oceán. Podle organizace Yellow-eyed Penguin Trust je to jeden z faktorů, který zapříčiní úbytek potravních zdrojů. V letech 2013/2014 zahynulo z nejasných důvodů více než 60 tučňáků a za touto událostí se pravděpodobně skrývaly také účinky La Niña. Tento hydrogeografický „proces“ nastává vždy za několik let a v budoucnu tak může znovu udeřit.

Turismus: Znepokojující je rovněž cestovní ruch, kvůli kterému je narušován obvyklý klid a prostor při hnízdění. Tučňák žlutooký jako jedno z ikonických zvířat Nového Zélandu láká mnoho turistů. Ptáci jsou ale z přítomnosti lidí ve stresu, mláďata nepřibírají jak mají a mohou být náchylnější na různá onemocnění. Přítomnost člověka v chovných oblastech tučňáků žlutookých může způsobit, že mláďata nebudou pravidelně krmena, protože se dospělí tučňáci neodváží vstoupit na pevninu. Kromě toho přítomnost lidí nutí ptáky trávit více času ve stavu bdělosti, čímž si vyčerpávají klíčové energetické rezervy. Studie prokázala, že v narušovaných koloniích může být úspěšnost odchovu až o polovinu nižší, než je tomu v nerušených oblastech. Tučňáci žlutoocí si mohou zvyknout na krátké a konzistentní vyrušení, ale nesnáší dobře neregulované turistické návštěvy. Na místech, kde je přístup nekontrolovaný, je velmi nepravděpodobné, že by se těmto situacím tučňáci dokázali přizpůsobit. Podle studie publikované v roce 2019, která zkoumala vliv turismu a reakce či změny v chovaní ptáků způsobené přítomností většího množství lidí, je za obecně preventivní považována vzdálenost minimálně pět metrů od tučňáků, ale ta není zdaleka dostačující. Tučňáci jsou velmi citliví a člověk je dokáže rozrušit už v případě, že je od nich vzdálený na méně něž 40 metrů.

Ztráta biotopu: V neposlední řadě člověk nadále ničí pobřežní lesy a rozpínající se lidská civilizace narušuje a omezuje jeho biotop. Z historického hlediska také právě ztrátou vhodného prostředí poklesla populace tučňáků žlutookých. Vysazení většího druhu dobytka, nebo výskyt jelenů či prasat divokých ohrožuje zejména vejce nebo vylíhlá mláďata, která bývají přinejmenším ušlapána. Menší pasoucí se zvířata, jako např. ovce, představují sice malé riziko, ale ničí zdejší vegetaci, která tučňákům poskytuje ochranu. V důsledku toho jsou nuceni hnízdit v neoptimálních stanovištích, kde jsou vystaveni většímu nebezpečí ze strany predátorů nebo meteorologickým vlivům. Jsou však schopni do určité míry se přizpůsobit i velmi modifikovanému prostředí.

Průmyslová aktivita (lodní doprava, znečištění): Nebezpečné by mohlo být případné znečištění oceánu, například po nehodě tankeru a zamoření oceánu ropou. Nicméně tato hrozba není považována v současné době za významnou; lodní doprava je v okolí Nového Zélandu omezená a z historického hlediska došlo jen k několika málo incidentům. Novou hrozbou by se ale mohla stát rozšířená průmyslová aktivita (těžba ropy) na Foveauxově průlivu (oblast mezi Jižním a Stewartovým ostrovem, tedy v bezprostřední blízkosti tučňáků) a následkem toho též zvýšená lodní doprava, kvůli čemuž by byla oblast Nového Zélandu vystavena většímu riziku znečištění a úniku ropy. Olej zachycený na peří snižuje jeho hydroizolační vlastnosti; tučňáci nemohou plavat obvyklou rychlostí a ulovit si tak potravu, a mohou taktéž prochladnout nebo utonout. Ve snaze si peří očistit se mohou také otrávit. K realizaci naštěstí prozatím nedošlo. Kromě toho se na novozélandských plážích hromadí lidmi vyprodukovaný odpad, především plasty, o které se mohou tučňáci poranit, nebo mále části vdechnout a udusit se. Ohrozit některé jedince žijící v osadách mohou i uvolněné toxické látky tekoucí kanalizací do zdejších řek.

Ochrana

V roce 1987 byl založen program Yellow-eyed Penguin Trust, který ve spolupráci s Ministerstvem památkové péče (DOC) pečuje o biotop tučňáka žlutookého a snaží se chránit jeho nevelkou populaci. Počátečním cílem bylo navrátit krajinu do původního stavu, v jakém byla před lidskou kolonizací. Člověk nejenom zničil oblasti klíčové pro vzácnou faunu, ale způsobil hlavně invazi nepůvodních druhů živočichů. Zavlekl sem např. krysy, myši, kočky, psi, králíky, jeleny, vačice, prasata, fretky a lasice, a každý tento živočich velmi negativně ovlivnil životní prostor, čímž přitížil zdejší fauně. Díky výrazné finanční podpoře od firmy Mainland Products Ltd., která poskytovala pravidelný roční dar ve výši 75 000 dolarů, a rozsáhlé propagační kampaně v roce 1989, se o problémech na Novém Zélandu a nově vzniklém programu dozvěděla i širší veřejnost, kvůli čemuž dosáhl další podpory a jistě také proto existuje dodnes. Automobilová firma Cooke Howlison Toyota darovala nákladní automobil s pohonem všech čtyř kol, díky čemuž se dalo snáze cestovat složitým terénem. Nevládní organizace Yellow-eyed Penguin Trust se mimo jiné zabývá osvětovou činností, financuje výzkumy, nebo se stará o hnízdiště tučňáků. V rámci péče o krajinu je každoročně zasazeno na 5 000 původních rostlin.

Mnoho lokalit bylo zabezpečeno oplocením a organizují se hony na predátory. Místa, kde se návštěvníci chovají obzvláště nezodpovědně, jsou buď uzavřená, nebo střežená dobrovolnými dozorci. Na klíčových místech jsou lépe vyznačeny pokyny pro návštěvníky (např. i ohledně venčení psů), taková opatření se však nemohou vyrovnat přísné regulaci (např. uzavřením). Taktéž vznikla čtyři rehabilitační centra pro tučňáky (např. Penguin Rescue v Katiki Point v severním Otagu), aby se zabránilo úhynům v důsledku hladovění, zranění a jiných komplikací. V sezóně 2018/19 se v centrech dostalo do péče více než 400 tučňáků, zejména kvůli hladovění. V roce 2019 byla zahájena nová strategie obnovy a jeden pětiletý a další desetiletý akční plán. O rok dříve vznikla nová partnerství Ministerstva památkové péče s několika dalšími organizacemi. V plánech je mimo jiné zahrnuto: sčítání tučňáků a sledovaní trendu populace, ochrana biotopu (pevninského i mořského) či rehabilitace nemocných nebo ohrožených ptáků na životě.

Subantarktické Aucklandovy a Campbellovy ostrovy, kde hnízdí jižní populace tučňáků, jsou chráněny jako přírodní památka UNESCO s názvem Novozélandské subantarktické ostrovy.

Pták roku: V roce 2019 byl tučňák žlutooký zvolen ptákem roku Nového Zélandu. Šlo o vůbec prvního mořského ptáka, který byl vybrán během 14leté historie kampaně Bird of the Year na Novém Zélandu (obdoba kampaně Pták roku v rámci České republiky vyhlašované výborem České společnosti ornitologické).

Na bankovce: Tučňák žlutooký je vyobrazen na rubové straně (reversu) novozélandské pětidolarové bankovky, čímž se dalším způsobem dostává do povědomí široké veřejnosti.

Možný nežádoucí dopad v případě neadekvátní ochrany

Nová studie (2021) zabývající se skutečným přínosem rehabilitací, které se obecně považují za důležité a prospěšné, mimo jiné zjistila, že pro konečný kladný výsledek je zásadní kupříkladu to, v jakém okamžiku nebo z jakého důvodu ohroženým tučňákům – zejména mláďatům – ochránci přírody pomáhají. Pokud jsou drženi v zajetí příliš dlouho a je-li péče vůbec disproporční – nepřiměřená k aktuálnímu stavu ohrožení (resp. k aktuálnímu zdravotnímu stavu sledovaných ptáků), tzn. preventivní, může to mít na dotyčné jedince neblahý vliv, kvůli kterému mohou postrádat adaptivní chování (dostatečnou vlastní kondici, důležitou pro divoce žijící zvíře). Statistiky ukázaly, že mláďata, která byla z důvodu jejich nižší hmotnosti odebrána z hnízd, uměle dokrmována a poté navrácena zpět do přírody, se ve většině případů nakonec dospělosti nedožila. Naproti tomu ta mláďata, z nichž řada měla nižší hmotnost, ale byla po celou dobu ponechána v péči rodičů, mnohem častěji ano.

Statisticky účelnější je rehabilitace týkající se již dospělých tučňáků, kteří díky lidské pomoci nejen přežijí, ale mohou být též úspěšnější v dalších letech reprodukce. Zdá se tedy, že lidská péče a pobyt v rehabilitačních centrech na dospělé ptáky působí pozitivně, na rozdíl od mláďat.

Prokazatelně prospěšný je zásah člověka v případě, kdy se tučňáci nacházejí v přímém ohrožení na životě nebo není v jejich schopnostech nastalé hrozbě čelit – např. ptáci viditelně hladovějící (osiřelá mláďata), těžce zranění, nemocní nebo ptáci zasaženi ropnou skvrnou.

—————————————————————————————————————————————————————————

Podrobnější i totožné informace naleznete v internetové encyklopedii Wikipedie - tučňák žlutooký. Na tamním článku se výrazně podílel Tomáš Bartoš (administrátor těchto stránek).